Muzikoterapie

Muzikoterapie - léčení pomocí zvuků

Nejstarší zmínky o spojení hudby a medicíny pocházejí z Bible, kde je popisováno, jak David léčil hrou na harfu deprese krále Saula. Ve starých předoasijských kulturách, v Egyptě a v antickém Řecku byly nejen prakticky, ale i teoreticky propracované koncepce formování člověka pomocí hudby. To se týká např. dionýského kultu, nauky o ethosu v hudbě a Aristotelova učení o katarzi prostřednictvím umění. Nová koncepce muzikoterapie se objevila koncem 17. století. Pod názvem iatromusica vycházela z představy vibrací způsobovaných hudbou - ty z nemocného těla podle této teorie vypuzovaly jedovaté látky. Za nejpřísnosnější se považoval rytmus, proto byly komponovány speciální léčebné skladby tanečního charakteru.

Koncem 19. stoletol. s nástupem exaktní medicíny byla muzikoterapie zavržena jako šarlatánství. Jen výjimečně se objevovaly dílčí studie, např. o vlivu hudby na krevní oběh a pod. Teprve kolem druhé světové války se v USA a ve Švédsku objevily propracovanější koncepce opřené o psychoanalýzu. V USA(Altshuler, Douglas, Benedict, Boenheim, Blanke, Masserman, Shatin, Sutermeister) to byla hlavně empirická klinická praxe (objevil se přímo pojem "hudební farmakologie") a muzikoterapie zde sloužila spíš jen jako pomocná metoda. Ve Švédsku Alexis Pontvik založil v roce 1942 muzikoterapeutický institut, vycházející z Jungova pojetí psychoanalýzy. Muzikoterapie je zde hlavní léčebnou metodou, neboť hudba může svými specifickými prostředky pronikat do hlubších vrstev osobnosti než mluvené slovo. Přes značné pokroky, kterými muzikoterapie prošla, lze tvrdit, že je stále v začátcích, neboť dosud významně nepřekoročila hranici empirismu. Z nejnovějších výzkumů se dá zmínit podstatný podíl hudby na výsledcích holotropního dýchání (Stanislav Grof).